Původně selská usedlost z roku 1638 , uváděná r. 1654 jako neosazený grunt. Poté byla ve vlastnictví hrnčířských rodů : Arletů (Jiří 1660) a Šarchanů (Jan 1706, Jan Václav 1736). Dále náležela hrnčířskému rodu Raudničků (Jan 1772, Kajetán 1807). Po požáru města v roce 1791 byla přestavěna, poslední velké stavební úpravy jsou z přelomu 40 – 50 let. Tehdy proběhla rekonstrukce na keramickou školu, která měla být přičleněná k litoměřické krajské manufaktuře a vedená olomouckou rodačkou německého původu sochařkou Gertrudou Kudielkovou. Z této doby pochází patrová muflová pec, která se zachovala dodnes.
Po válce již k zahájení provozu školy nedošlo. Poslední levínskou hrnčírnu koupil od obce Státní statek Lovečkovice. V roce 1946 přišel do levínské hrnčírny ak. mal. Zdislav Hercík, který zde pracoval asi do roku 1956. Poté zde působili např. sochaři Štefan Malatinec a Miloš Zet, malíř Vacek, architekt Lasovský. V 70. letech koupilo objekt družstvo invalidů INVA. V letech 1967 – 1979 zde žili a pracovali keramici, manželé Milada a Ivan Břešťanovi, kteří původní muflovou pec na uhlí předělali na pec na dřevo a vyráběli tu pro družstvo INVA dřevem pálenou kameninu. Po jejich odchodu působili v hrnčírně Jan Sládek a Pavel Oktábec. V roce 1985 koupil dům sochař Milan Žofka, který zde měl detašovaný atelier 31 let.
Od podzimu roku 2016 je hrnčírna ve vlastnictví hrnčířky Magdalény Brožové, která pochází z Klínce u Mníšku pod Brdy a natrvalo v Levíně tvoří od roku 2018. Hrnčírna slouží a nadále bude sloužit setkávání keramiků, společné tvorbě i kulturním akcím.
