Levín – městys nedaleko Úštěka byl od 15. století místem s bohatou hrnčířskou tradicí. Hrnčířské dílny vznikly kolem ložiska kvalitního jílu, které se údajně nacházelo v místě dnešního náměstí s unikátním kostelem kruhového půdorysu.  Levín bylo jediné místo u nás s nepřetržitou keramickou výrobou trvající 600 let a bylo jedno z nejvýznamnějších středisek keramické výroby nejen v Čechách, ale i v celé střední Evropě. Ze 14. a 15. století pochází středověká neglazovaná keramika zdobená jednoduchým červeným dekorem. Největší rozmach hrnčířství zaznamenal Levín v 18. a 19. století. Hlína se kromě těžby přímo v Levíně těžila od konce 18. stol. i v Dolním Vysokém, Týnci a Muckově. Typickým dekorem, charakteristickým pro levínskou keramiku 17. a 18. soletí je vzor, malovaný bílou engobou tzv. kukačkou na červenohnědé nástřepí, opatřený průhlednou, olovnatou glazurou. Dodnes se v okolí bývalých levínských hrnčíren nacházejí střepy těchto nádob. Objevují se hlavně rostlinné motivy, motivy ptáčků i geometrické vzory.  Od středověku je také známá výroba kachlí. Těžkou ranou nejen pro hrnčířskou výrobu byl požár Levína v roce 1791, kdy většina domů lehla popelem.

Po roce 1850 až do 2. světové války se v Levíně vyráběla užitková kamenina a bělnina. Od poloviny 19. století, poté, co byl vyčerpán zdroj jílu, hrnčířská výroba v Levíně pomalu upadá. Keramické dílny, které nestačí držet krok s konkurenční tovární výrobou postupně zanikají. V roce 1930 údajně funguje v Levíně 6 hrnčíren, za 2. světové války již jen 2. Poslední dochovanou levínskou hrnčírnou je dnes dům čp. 10, kde fungovala za 2. světové války německá keramická škola vedená keramičkou a sochařkou Gertrudou Kudielkovou.